Siracusa
Syrakusy jsme navštívili v rámci našeho prodlouženého víkendu na Sicílii, který Majda dostala k narozeninám. První den jsme proběhli Catánii a vyšlápli si na malý výlet okolo Etny a na druhý den jsme se rozhodli vyrazit vlakem na jih.
Vstali jsme opět poměrně brzy - naše dovolené prakticky nikdy nejsou o dlouhém vyspávání a nějakém bruchi. A tak, v 08:50 už jsme seděli ve vlaku na nádraží Catania Centrale. Lísky na vlaky doporučujeme kupovat v terminálech Trenitalia přímo na nádraží. Je to přehledné a jednoduché. Cesta vlakem je příjemná, vlaky jsou moderní, možnost nabíjení telefonů v dnešní dobře samozřejmost. Z vlaku po skoro celou dobu vidíme na jedné straně pobřeží a po výjezdu z Catánie na druhé straně Etnu. Cesta trvá něco málo přes hodinu a tak do cíle dorážíme v 10 hodin. V Syrakusách na nádraží nás překvapil odjíždějící vlak - jeho cílová stanice totiž měl být Řím. Nejen že to je pěkný kus cesty, ale hlavně - tenhle vlak pojede přes moře trajektem. Řekli jsme si, že tenhle způsob dopravy je vlastně taky hrozně prima a že někdy takovou tour de Italia vlaky Trenitalia rozhodně podnikneme. Možná letecky do Říma, a pak na jih vlakem... Neapole? Třeba... Tam jsme ještě nebyli.
Syrakusy jsou opravdu nádherné město plné historie a mají mnoho "nej". Díky místní nekropoli byly také zapsané v roce 2005 na seznam UNESCO. Stojí tu například nejstarší antický řecký chrám, největší řecké divadlo a je to jediné místo v Evropě kde volně roste papyrus (hurá s tím do seznamu nej). A co víc? Narodil se a zde a i zde zemřel Archimédés. Na internetu a v průvodcích najdete vše potřebné. Například zde a zde.
My jsme vyrazili z nádraží pěšky rovnou na ostrov Ortigia, kde vlastně samotné Syrakusy byly založeny řeckými kolonisty. První doložená zmínka pochází z roku 734 př.n.l. Přešli jsme přes most který ostrov s pevninou spojuje už přes 250 let a jako první památku jsme zvolili Apollonův chrám. To je právě ten, který je považován za nejstarší antický chrám Velkého Řecka a je datovaný až do počátku 6 století př.n.l. Dnes jsou to v podstatě už jen ruiny, ale prostor je oplocený a půdorys je jasně rozpoznatelný, se spousty fragmenty a zbytky dórských sloupů.
Kousek od chrámu v uličce Via Venti Settembre jsou k vidění vykopávky původní městské brány, které byly objeveny až v roce 1977. Městská brána byla vstupní branou do pevnosti Ortigia a byla součástí komplexních hradeb vedoucích podél celého ostrova až k hradu Eurialo. Nechal ji postavit Dionýsius Veliký a v dnešní době je to jediný pozůstatek starověkého dionýského opevnění.
Jdeme dál.
Proplétáme se krásnými uličkami historického ostrova až ke katedrále Narození Panny Marie (Duomo di Siracusa), což je hlavní chrám katolické arcidiecéze Syrakusy. Je to geniální stavba, protože je to na první pohled kombinace několika stavebních stylů napříč věky. Jejím základem je řecký pohanský chrám v dórském stylu, který zde vzniknul už v 5 století př.n.l. Je to patrné hlavně z boku. Katedrála je od roku 2005 na seznamu UNESCO. Vstup není nijak dramatický - určitě se dovnitř podívejte.
Je vedro jako uprostřed léta a my zvažujeme kde se ochladíme. Koukáme do průvodce a map a rozhodneme se seběhnout na západní pobřeží, protože zrovna kousek odtud je další unikátní zajímavost a jeden ze symbolů Syrakus. A to volně rostoucí papyrus. Roste spontálně na vodní ploše známé jako Arethusin pramen (Fonte Arethusa) - což je sladkovodní fontána. Z papyru místní umělci dodnes vyrábějí papír a vytvářejí z suvenýry. Je fascinující jak blízko sebe jsou hladiny sladkovodního pramene a slaného moře.
Sešli jsme až k moři na malou plážičku jménem Spiaggetta di Aretusa. Ač listopad, místní se v poměrně velkém počtu koupou. To beru jako známku toho že voda musí být skutečně ještě teplá. Sedli jsme si na nedaleké molo, posvačili a nakrmili hejno rybek zbylými drobky.
Takhle zpětně musím říct že místní pláž je na koupačku super, lepší už jsme později na ostrově Ortigia nenašli. My jsme se ale rozhodli nezdržovat, hodinky ukazovaly "už" 12:00 a my jsme ještě zdaleka neviděli co jsme vidět chtěli. Nesmíme opomenout fakt, že je listopad a i tady na Sicílii se už poměrně brzy a hlavně docela rychle stmívá. Pokračujeme tedy dál, na nejvzdálenější výběžek ostrova, do pevnosti Castello Maniace.
Castello Maniace je pevnost ze 13 století, kterou zde na obranu nechal vybudovat císař Fridrich II. - v letech 1232 - 1240. Pojmenována je po slavném byzantském vojevůdci Georgi Maniakesovi. Ten město obléhal a dobyl v roce 1038. Pevnost byla hlavním pilířem sicilské obrany v roce 1298, kdy odolala útoku Angevin-Aragonské flotily během Angevinské invaze na Sicílii. Později byla využívána jako rezidence sicilských královen a v 15 století také sloužila jako vězení.
Vstup je zpoplatněn ale my bychom návštěvu doporučili. Uvnitř nečekejte žádné předměty ani sbírky, spíše jde o pevnost jako takovou. Můžete si ale prohlédnout krásné prostory části, která byla využívána jako sídlo panovnic. Vysoké gotické klenuté stropy jsou vážně top. V nejjižnějším výběžku jsou pak vidět střílny a zbytky vodících kolejí obranných děl.
S otevírací dobou si dejte pozor, ač jsme odcházeli teprve ve 13:00, vstupní brány se na námi zaklaply a šlus. Možná to ale mohlo být i roční dobou. Jako turistický tip ještě dodám, že v pevnosti můžete využít WC.
Vyrazili jsme směrem zpět na pevninu, tentokrát po východní části ostrova, abychom ho celý obešli. Teď už jsem ale koupání vyhlížel trošku intenzivněji - čas běžel a bylo víc než jasné že s přibývajícím odpolednem už to bude horší a horší co se teplot týče. Nakonec jsme zakotvili u Forte Viglinea. Nečekejte žádnou super písečnou plážičku, ale zase si můžete do vody zaskákat a jako bonus, je tu sladkovodní sprcha. Já jsem tam párkrát skočil, Majda se nakonec téhle letní radovánky vzdala. Celkově jsme se ale moc nezdrželi. Propletli jsme si uličkami zpět trošku do centra ostrova a našli bistro kde jsme si dali oběd. Gurmánské tipy ale od nás moc asi v žádném článku nečekejte, nejsme žádní gastro turisti. Bylo to dobré ale asi ne víc než obyčejné.
Klušeme zpátky na pevninu - tam nás totiž mají čekat další památky a zajímavosti, pro které jsou Syrakusy tak vyhlášené. Například místní nekropole, řecké divadlo a nebo moderní šílenost - kostel Madonna delle Lacrime Sanctuary.. To je něco. Něco příšernýho. Kam se hrabe kostel v Praze na Jiřáku? Tohle železobetonové monstrum se začalo stavět už v roce 1966 podle návrhu francouzských architektů Michela Andraulta a Pierra Parata, ale k dokončení stavby došlo až v roce 1994. V průběhu stavby totiž byly nalezeny části krypty a pravděpodobně paleo-křesťanského mauzolea. To je k vidění v nižších místnostech kostela kam my jsme se ale nedostali. My jsme se tedy zezačátku ani nemohli dostat do kostela samotného. Zaprvé není na první pohled zřejmé kde je vstup a zadruhé, když jsme celý kostel obešli, jsme zjistili že je skutečně zavřený. Těsně předtím než jsme ale opustili park ve kterém kostel stojí, jsem si všimnul, že pár lidí skutečně začalo jedněmi dveřmi do kostela proudit. A tak jsme nakoukli i my. Nemůžu říct že to nebylo zajímavé ale v tom kontrastu s velmi starými památkami které jsme doposud mohli vidět, to bylo fakt divný Podobnou blbost jsme viděli i v Liverpoolu - metropolitní katedrálu. Rozloučili jsme se s touto částí města a vyrazili za dalšími cíly. Bohužel od této chvíle to začalo být na prd... Začalo se projevovat to, že je nejen listopad, kdy otevírací doby jsou velmi omezené, ale také to, že se přibližoval večer. Hned nad tímto kostelním monstrem je vstup do katakomb, které bohužel byly zavřené. Určitě ale musí být velmi zajímavé, protože se jedná o druhou nejrozsáhlejší síť katakomb hned po těch Římských. Jejich historie úzce souvisí s přítomností velké a silně pronásledované křesťanské menšiny. No tak nic... Jdeme dál, pokusíme se stihnout ve čtvrti Neapolis areál antického města "Paco archeologico de la Neapollis", kde se nachází nekropole, vápencové kamenolomy, jeskyně Dionýsovo ucho a věhlasné řecké divadlo Teatro Greco. Jenže ouha, i tady jsme pozdě.... No my se sem snad budeme muset vrátit, protože tohle je vlastně to jedno z nej ze Syrakus.... Z poza plotu jsme tedy jen smutně obhlédli co se dalo vidět a Vám alespoň něco o tomto místě řeknu.
Řecké divadlo Teatro Greco pochází z 5 stol.př.n.l a je to jedna z největších staveb svého druhu v celém tehdejším řeckém světě. Kapacita divadla byla až 17.000 lidí. To sloužilo nejen v pořádání představení, ale také k parlamentním účelům a probíhaly zde i soudy.
Římský amfiteátr pochází z 3 stol př. n.l a ten byl využíván zejména ke gladiátorským hrám.
Takže máme smolík, tohle jsme si nestihli projít a neviděli jsme ani jeskyni Dionýsovo ucho.. Jo, sem se ještě vrátíme.
Na město padla tma a my spěcháme uťapkaní zpátky na nádraží. Domů to máme vlakem ještě hodinu. Po příjezdu zpět do Catánie, kde jsme ubytovaní jsme si (trošku negurmánsky ) koupili místní Kebab a hurá do postele. Následující den nás čeká další dávka historie - Taormina.