Neapol, Vesuv a Pompeje
"Nebudeme si letos dávat, žádné velké dárky, jo? jen dětem" řekli jsme si s Adamem před Vánoci. No nezvládla jsem to 😀, ale vlastně mě to nepřekvapuje. Já prostě dárky dávám ráda. A hlavně, tohle byla fakt super příležitost. Při svém klasickém brouzdání po webovkách leteckých společností jsem narazila na letenky do Neapole za super cenu v super termín - odlet tam pátek odpoledne, zpět pondělí večer. Takže 1 den dovolený a 3 celé dny objevování. Ale vždyť si nemáme dávat velké dárky. Co s tím? Nápad! Napíšu Pétě, jestli by to nechtěla dát Honzovi taky, že by měli kluci společný dárek a mělo by to tím pádem přidanou hodnotu. a když řekne, že ne, tak to nekoupím. Jenže ona řekla, že jo! Takže letíme a ještě k tomu ve 4. To bude novinka, protože jsme zatím vždycky na tyhle poznávací víkendy letěli ve dvou.
Termín vyšel úplně skvělý 6.-9.2. - absolutně mimo sezonu. To znamená málo lidí všude. Letěli jsme z Prahy, tam Easyjet a zpátky Ryanair, let asi hodinku a 45 minut. Musím říct, že jak lítáme pravidelně, tak můj strach je trochu lepší, teda musím si brát léky na nervy, ale cítím, že i tak se to trochu zlepšuje. Přicházím ale na to, že mi víc vyhovuje létat airbusem, nějak je mi to letadlo sympatičtější, takže první zkušenost s Easyjet byla pozitivní.
Znáte tu scénu z přátel, jak Rachel sedí v letadle a volá s Phoebe, která jí řekne, že letadlo nemá levou "filánž" a celé letadlo v panice vystoupí? My jsme ji prý měli v pořádku a mohli jsme v klidu letět. 😀
Letiště v Neapoli je docela malé a hlavně přímo ve městě, dá se z něj dostat klasicky mhd nebo tzv. Alibusem za 5€ na osobu. A nebo taky takovou delší procházkou pěšky, což byla naše varianta. Nebydleli jsme přímo v centru, ale asi 25 minut chůze od letiště, někde mezi hřbitovy, policejní stanicí a školou. Konkrétně tady přes booking. Hned za první zatáčkou za letištěm na nás vykoukla ta pravá Neapol - bordel všude, odpadky na každém kroku, padající omítky domů, vykradená auta a mezi tím luxusní butiky a prodejny nových nablýskaných aut. Při hledání ubytování jsme trošku tápali a vnější stav budovy nás lehce znepokojoval - obrovský bytový dům, asi 7 pater, rozbitá okna, vchodové dveře jako do samoobsluhy v horní dolní a trochu smrad. Ale okolo domu bylo lešení, tak jsme se uklidnili tím, že to je určitě dočasný stav. Nebyl. Nejvíc mě fascinovala asi socha Ježíše ve 3. patře omotaná vánočními světýlky a vedle stojící prací prášek. A v tom nevábném odéru všude kolem vonělo vypráné prádlo tak s 5 dávkami aviváže. Ale naštěstí za dveřmi bytu našeho ubytování jsme se ocitli v jiném světě, čisté, zrekonstruované místo. uf.
Protože jsme přiletěli v 18 hodin a do hodinky byli ubytovaní, rozhodli jsme se vydat na první prohlídku části města a cestou najít nějakou pizzu k večeři. I Když byla tma, bylo jasné, že tady opravdu čistota nemá co dělat. Na zemi se válelo opravdu všechno, bez ohledu na to jestli jste na vedlejší ulici, na hlavní nebo třeba na obrovském náměstí před historickou památkou.
Prošli jsme si blízkou čtvrť San Carlo All' Arena a zabrousili do místní rodinné pizzerie. Ze třech navštívených pizzerii byla tahle asi nejlepší, ale každá měla svoje kouzlo. Dali jsme si tu pizzu s bruschettou a rozhodně návštěvu doporučujeme. Jestli chcete zavítat mezi místní, je to ideální příležitost. S plnými břichy jsme se pomalu vydali zpět přes Supermercati Superó - klasické italské potraviny s příznivými cenami. Byli jsme unavení, protože jsme vlastně byli přes den v práci, Honza s Péťou přijeli z Brna a pak let, hledání bydlení a tak. Ještě jsme si chtěli zmapovat co nás čeká druhý den a na vše se připravit.
Na sobotu jsme měli v plánu Vesuv a na neděli Pompeje. Když jsem hledala, jak se na obě místa dostaneme, zjistila jsem, že takhle mimo sezonu je úplně nejlepší, kor v našem počtu, si prostě půjčit auto. Našla jsem si tedy půjčovnu přes doyouitally.com a zabookovala auto. Od sobotního rána do nedělního večera, celkem asi za 2000,-Kč. Rozhodně doporučuju při půjčení auta vždy sjednávat plné pojištění, sice to bude o pár kaček dražší, ale za ten klid "kdyby něco" to rozhodně stojí. Máme už s půjčováním aut nějakou zkušenost a rozhodně se to vyplatí ( na Corfu jsme měli s půjčeným autem nehodu a v Alicante defekt a vše proběhlo bez jediného zádrhelu, ale o tom jindy).
Tak tedy zpět, v sobotu ráno jsme si půjčili auto a vyrazili na půlhodinovou cestu k Vesuvu. Jet se dá po dálnici s mýtnými branami nebo mimo. Zkusili jsme oboje a větší rozdíl jsem nezaznamenala. Italové jezdí šíleně všude 😂. Jediné parkování aut je možné tady odkud vede 2 km cesta ke vstupu. Parkování je za 7 euro a dá se koupit dopředu, což doporučuju. V sezoně tam rozhodně bez lístku předem nezaparkujete a to samé platí pro vstupenky. Jsou na konkrétní čas a pravděpodobnost, že budou i na místě je téměř nulová - tedy v sezoně. Hlavně si dejte pozor na překupníky - jak před vstupem, tak na internetu, jediné platné vstupenky jsou z oficiálních stránek:
Dobré je také vědět, že na místě je fakt mizerný signál. Pokud jedete autem, tak když začnete stoupat nahoru, s blížícím se koncem obce budete míjet malé parkoviště s velkým billboardem upozorňujícím právě na nestabilní signál a odkazující na zakoupení vstupenek na poslední chvíli. Samotný vstup na Vesuv pak stojí necelých 12 € na osobu, na místě uvádí, že vám prohlídka zabere cca 3 hodiny. My to měli dřív, ale pravděpodobně byla část cesty zavřená. Od vstupních turniketů stoupáte ještě chvíli vzhůru až se dostanete přímo ke kráteru, který z poloviny obcházíte. A když máte štěstí něco vidíte. My neviděli nic moc. Ten den a vlastně celý náš pobyt se přímo nad kráterem držel mrak, který se občas posunul a možná jsme zahlédly něco jako stoupající kouř, ale těžko říct. Vesuv je považován za jednu z nejnebezpečnějších sopek na světě, což mi přijde hrozně zajímavé, protože jsem z ní vůbec pocit nebezpečnosti neměla. Když jsme byli na Etně, cítila jsem se tam malinká jako mravenec, to byla úplná měsíční krajina, kdežto Vesuv je takový ohořelý kopec s bohatou florou, která roste i uvnitř kráteru. Vlastně jsme pak s Adamem zhodnotili, že Etna byla větší WOW. Tím neodrazuji, jen sdílím svoje dojmy, ale asi už bych na Vesuv podruhé nejela.
Po návratu do Neapole jsme měli ještě čas a vydali se prozkoumávat další část města. Tentokrát jsme se přiblížili autobusem a metrem k přístavu. Mhd si tam jezdí trochu jak se zrovna řidičům zachce, ani jednou jsme nejeli v tolik, v kolik psal jízdní řád. Každopádně co se týče jízdenek, tak si můžete koupit buď za 1,30 € jednorázovou bez přestupu a nebo za 1,80 € přestupní na 90 minut. Dají se pořídit samozřejmě i celodenní (myslím, že 4 €), ale to jsme tentokrát nepotřebovali. Ve stanicích metra jsou automaty, kde můžete jízdenky pořídit, v autobusech jsem viděla i terminály, ale vždy byly mimo provoz. A nejjednodušší to máte přes mobilní aplikaci UnicoCampania, kde se zaregistrujete a kupujete si lístky přímo do telefonu, jako třeba u nás v PID lítačce.
Dojeli jsme metrem do stanice Municipio (mám pocit, že metro je snad nejčistší část města), kde už je to jen kousek k moři. Zkoukli jsme, jestli je to pořád "TO" moře a pak se vydali pomalou procházkou městem. Tentokrát jsme to nepojali jako hon za památkami, ale spíš takové courání ulicemi. Ona je Neapol opravdu zážitek sama osobě, společně s Catanií jsou zatím nejšpinavějšími městy, které jsme navštívili. Při brouzdání městem jsme míjeli majestátně se tyčící Castel Nuovo- maschio Angioino a skrze zahradu Giardini del Molosiglio došli na Piazza del Plebiscito, kde se nachází fascinující kolonáda San Francesco di Paola a její bazilika. Je to takový architektonický skvost Neapole, který byl postaven jako jakási neoklasicistní odpověď na římský Pantheon. Dnes zde sídlí rozsáhlý archiv vizuální historie Jižní Itálie. Tohle místo má své Genius Loci, ale Neapol nezapře. Před vstupem vás pohltí obrovské dórské sloupy, ale najednou vás z té euforie vytrhne dopadnutí basketbalového míče a všimnete si, že na té kolonádě, kterou tady obdivujete, místní děti hrají basket. Pak jen pár kroků vedle schovaná mezi domy stojí Galleria Umberto I., což je zastřešená nákupní pasáž z 19. století podle návrhu Emanuella Rocco výrazně inspirovaná slavnou pasáží v Miláně.
Ještě chvíli jsme se procházeli uličkami, minuli lanovku mířící k hradu (kam jsme se chtěli vydat v pondělí) a protože se už značně setmělo, začalo dost pršet a měli jsme hlad, začali jsme hledat kde se najíme. V tu chvíli Adam vytasil svůj plán " mám tady tip od kolegy na skvělou pizzu". Vedl nás jistým krokem k nenápadně vyhlížející pizzerii Da Michele. Výběr pouze ze 4 druhů, jedna za 6 € a narváno k prasknutí. Dali jsme si margheritu a maritu a začali googlit, proč tu asi je tolik lidí. K našemu překvapení to sice byla nenápadná, ale dost známá pizzerie. Kromě tradice od roku 1870, je místo považováno za jednu z nejlepších pizzerií v Neapoli, ale fronty se tu stojí především kvůli filmu "Jíst, meditovat, milovat" - protože právě zde se odehrávala ikonická scéna, kde Julia Roberts jí pizzu.
Tady bych ráda řekla něco k únorovému počasí v Neapoli. Zažijete tu prý všechno a můžu to potvrdit. Každý den se střídá slunečno, větrno, zataženo i prudký déšť. Teploty přes den se pohybují okolo 10-15 stupňů. Takže rozhodně je tu tepleji než u nás, ale s sebou si vemte i něco na zahřátí. Během dne jsme chvíli chodili v tričku, ale taky v péřovce.
Neděle. Vstáváme ráno a vyrážíme směr Pompeje. Mimo dálnice cesta na cca 45 minut. Protože tu jsme mimo sezonu, riskuju že nebudeme mít koupené lístky na vstup ani parkování. Předem jsem si zjišťovala, že parkovné by mělo stát 10 €, ale ve skutečnosti to bylo 15 €. Možná kdybychom hledali jiné parkoviště, tak by to těch 10 bylo, ale nebyla vůle. Parkovali jsme přesně mezi vstupy.
U pokladny si můžete vybrat, jaký vstup si zakoupíte, jestli menší(haha) okruh, okruh včetně nejzachovalejších vil a nebo 3denní ticket. Zvolili jsme druhou variantu s tím, že to by se dalo stihnout. Cena: 25 € na osobu. Při pohledu do mapy areálu bylo hned jasný, že to nedáme celý. Je to fakt obrovské. Ze začátku jsme procházeli opravdu vše, ale pak bylo zřejmé, že musíme udělat nějaký plán. Co chceme vidět? Co je nejzajímavější? Co nám udělá nejlepší obrázek? Kdybych tu měla vypisovat úplně vše co jsme ten den viděli, byla bych tu hodně dlouho. Ale rozhodně můžu říct, že návštěvou Pompejí neuděláte chybu. Je až neskutečné, jak moc zachovalé stavby tam jsou. V některých místech máte opravdu pocit, že jste se zázrakem přenesli do roku 79 n.l. a za chvíli na vás ze zatáčky vyjede povoz s koňmi. Pak jsme došli na velké náměstí se sloupy – Fórum. Rozlehlý prostor obklopený kolonádami působil opravdu majestátně. Dalším silným okamžikem byly odlitky lidí, kteří při erupci nestihli utéct. Jejich zkamenělé postoje – někdo si kryje obličej, jiný objímá své dítě – působí mrazivě a velmi lidsky. Tam si najednou člověk uvědomí, že Pompeje nejsou jen nějaké ruiny, ale skutečné město plné skutečných osudů.
Navštívili jsme také lázně, kde jsou dodnes patrné místnosti sloužící k relaxu. Fresky na stěnách a neskutečně důmyslný systém vytápění vytváří důkaz, jak vyspělý byl tehdejší život. Zavítali jsme i do nevěstince, kde se na zdech dochovaly malby, které kdysi sloužily jako "nabídka služeb".
Nejzazší část, kterou jsme si připlatili - Villa dei Misteri a Villa di Diomede, jsem musela už vynechat, kvůli svým bolavým nohám. Ostatní tam ale šli a určitě to stálo za to. Já se místo toho stihla při cestě ven zastavit v muzeu, kde bylo ještě spoustu relikvií včetně dalších odlitků lidí a třeba kola z koňského povozu.
Když jsme z Pompejí odcházeli, měli jsme pocit, že jsme se na chvíli dotkli minulosti. Ticho mezi ruinami bylo silné a připomínalo, jak rychle se může běžný den změnit v okamžik, který zastaví čas. A určitě to umocnil i ten fakt, že tam s námi nebylo mnoho lidí, v některých místech jsme se dokonce ocitli i sami.
Protože jsme v sobotu nachodili okolo 35 tisíc kroků a ani v Pompejích jsme se neflákali, byli jsme docela unavení. Cestou zpět jsme si ještě sjeli k moři a protože se zrovna zkazilo počasí, byly obrovské vlny. Do Neapole jsme se vraceli podél moře městečky a viděli aspoň zdejší atmosféru běžného života, mimo turistické centrum. To máme rádi, podívat se opravdu mezi místní, na skutečnou Itálii. Rovnou jsme vrátili půjčené auto a směřovali jsme jak jinak než na pizzu. Já a Péťa už jsme trochu brblali, protože nohy fakt protestovaly, tak nám kluci slíbili, že půjdeme jenom kousek. No kecali 😀. Ale nutno říct, že to za to stálo ( teda za tu ataku a zimnici co jsem pak večer měla úplně ne, ale pizza byla fakt výborná). Podle recenzi na google jsme zkusili Pizzerii Hermanos. Měli tam takové netypické - jako třeba smetanový základ, pistácie a mortadela. To bylo tak dobrý! No jestli tam budete, zkuste sami. Po pizze jsme se došourali domu skrz náměstí a ulice plné odpadků a padli do postele.
Pondělí byl náš odletový den, ale až ve 21:55. Takže jsme zabalili batůžky, uklidili ubytování, předali a vyrazili na poslední prozkoumávání Neapole.
Prvně jsme směřovali do botanické zahrady a byl to skvělý nápad. Snad jediné čisté místo tady a hlavně spoustu zajímavých věcí. Třeba strom Ceiba - z vláken jeho plodů se vyplňují plovací vesty a neskutečné množství citrusů. Ale ne takových jako máme u nás, ale citronů velkých jako moje hlava, pruhovaných pomerančů a na míle daleko vonících grepů. Sliny se nám sbíhaly. Vůbec se nám odtud nechtělo a nebylo to jen kvůli těm bolavým nohám.
Zase jsme se přenesli na chvíli do Milána, akorát že toho neapolského. Duomo di Santa Maria Assunta neboli neapolská katedrála. Mohlo by se zdát že je také postavená po vzoru té z Milána, ale to je omyl. Protože Maria Assunta byla vystavena v 12.-.13. století, tedy dříve než katedrála v Miláně. Když si odmyslím bivak bezdomovců hned vedle katedrály, tak tohle byl opravdu skvost. Nádherně zdobený interiér, úchvatná kupole..prostě ta pravá italská architektura. A když budete pozorní, tak se můžete podívat i do zdejší krypty, která svou románskou architekturou napovídá, že je o něco starší než gotická hlavní katedrála.
Dál jsme chtěli vyjet lanovkou na hrad, jak už jsem psala dřív, ale k naší smůle zrovna ten den probíhala údržba a nejezdilo se. Adam nelenil a našel záložní plán. Tak naše další kroky směřovaly do stanice metra Toledo, což je prý jedna z nejhezčích stanic metra na světě. A hezká byla, to je fakt. Celá v modré mozaice s průhledem na povrch. Kousek odtud měla jet a jela jiná lanovka také na kopec. Super je, že lanovky jsou v rámci mhd, takže stejné ceny jako na autobusy a metra. Jenže nahoře jsme zjistili, že na hrad se platí vstupné a není to úplně na půl hodinky. Tak jsme se shodli, že to už pro dnešek vynecháme a najdeme něco jiného. Sešli jsme o pár výškových metrů níž a užili si krásnou vyhlídku na celou Neapol včetně moře i Vesuvu a vzlétajících letadel přímo nad město ( ideální pro někoho kdo se bojí lítat a hlavně má ten den letět 😂). A pak zapadlo sluníčko a nás čekalo spoustu a soustu schodů dolů zpět do města, nějaké to jídlo a směr letiště. Času bylo sice ještě docela dost, ale vzhledem ke spolehlivosti místních jízdních řádu jsme radši chtěli vyrazit dřív, kdyby něco. Ostatně dobíhání letadla jsme s Adamem už jednou zažili a neplánujeme to opakovat.
Zpáteční let byl s Ryanairem, naprosto klidný, bez turbulencí. Teda kromě Péti žaludku, ten trochu bouřil, příště si možná se mnou dá nějakej oblbovák :)
Tak tedy na závěr - vždycky když se po nějaké cestě vracím domu, říkám jsi, jak jsem vděčná za to kde žiju. Jaký máme luxus, vše dostupné, vlastně i uklizené, lékařská péče, vzdělání, příroda…prostě se máme fakt dobře. A po návratu z Neapole jsem si to říkala dvojnásob. Ale tak či tak - jeďte se tam podívat, je to zážitek.