Grösser Pyhrgas

Prázdniny utekly jako voda a začala zase škola. Svačiny, obědy, nakoupit pomůcky, odvézt na kroužky... To se ten život zase rychle vrátí zpět do reality a večer padnete unavení do postele a přemýšlíte co musíte další den zařídit. Jeden takový večer jsme s Adamem trávili vzpomínkami na léto, jak bylo hezky ten týden v Rakousku a že se těšíme až zase bude léto a naplánujeme něco podobného. A myšlenka byla na světě! V záři je sice dříve tma, ale přes den ještě teplo. I v autě by se ještě dalo přespat. Proto se nám zdála ideální varianta s celodenním výletem s přespáním v nějaké Alpenvereinové chatě. Tentokrát jsme se domluvily s bráchou Adama a jeho slečnou, že je vezmeme s sebou a ukážeme jim to, co nás tolik baví.

Plánování bylo zapeklité, měli jsme konkrétní představu - rozumná vzdálenost od Prahy, možnost přespání na chatě a rozumné převýšení. Přeci jen nechceme naše spolucestovatele odradit, ale spíš namotivovat, aby se k nám přidali i jindy. Na společném chatu jsme každý házel tipy z různých koutů Rakouska i různých obtížností. Myslím, že na stole byl i návrh s převýšením přes 2000 metrů a přes 20 kilometrů. Uf. Naštěstí pak nám do oka padl Grosser Pyrghas s krásnými 2244 m. n. m.. Nejvyšší vrchol Haller Mauern. A protože jsme tuto horu měly vyhlídnutou už dávno, byli jsme jednoznačně pro a začali hledat nocleh ze soboty na neděli...Ale o tom později.

Protože Klárka s Kryštofem vyrazily o pár dní dřív a jejich auto není vhodné k přespání, doporučili jsme jim kemp ve Spital am Phyrnu, který jsme vyzkoušeli už v létě a byli jsme nadšení. Malý, rodinný, se skvělou atmosférou a hlavně nově rekonstruovaný. Sami jsme z Prahy vyráželi, jako většinou, v pátek po práci. Čas příjezdu kolem 22:00 a na spaní naše oblíbené parkoviště pod lanovkou ve Wurzalmu.

Na druhý den jsme se nechali uprosit, že vyrazíme až v 10:00 z parkoviště na konci ulice Grűnau. Já s Adamem jsme věděli, že je to čas pro začátek trasy velice hraniční, možná až za hranou, ale říkali jsme si, že když se nebudeme loudat, zvládneme to. Z desáté se nakonec stala jedenáctá, kvůli balení stanu a dalších věcí v kempu.

V 11:00 s lehkou nervozitou vyrážíme po wanderweg 601 směrem k Rohrauer Haus, sledujeme meteoradar. Před sebou máme prvních 300 výškových metrů, které překvapivě krásně utíkají a za slabého deště se velice rychle ocitáme u zmíněné chaty. Protože radar hlásí menší, leč intenzivní mrak, volíme rychlý čaj uvnitř s podrobným prozkoumáním mapy a zvážením dalšího postupu. Jit nahoru či nejít? Shodli jsme se, že budeme v cestě pokračovat dál, ale kdykoliv se můžeme vrátit zpět.

Před Rohrauer Haus jsme ještě koukali do mapy a na rozcestníky, když nás oslovila místní paní s otázkou kam máme namířeno. Bohužel nám sdělila informaci, kterou jsme se zatím nikde nedočetli - cesta 615, po které jsme se chystali stoupat vzhůru, je od letošního roku povolena pouze s ochrannou přilbou. Nejedná se o ferratu, ale na cestě padá kamenní a je to nebezpečné. Mimo to neskrývala své zděšení nad časem zahájení našeho výstupu.

Znovu jsme dali hlavy dohromady, zvážili pro a proti, radili se s místní paní a vynesli konečný verdikt. Vydáme se po cestě 618 směrem k Hofalm, kde jsme měli zajištěný nocleh a odbočíme po 614 směrem k vrcholu. Budeme se řídit počasím a našimi silami. Připustili jsme si, že vrcholu dnes možná nedosáhneme. Mnohem důležitější ale bylo si přiznat, že hory jsou tu pánem a je třeba se mít na pozoru.

Cesta od Rohrauer haus na rozcestí cest 614 a 618 utekla jako voda, příjemná pěšinka s mírným stoupáním se ale velice rychle změnila a vystřídalo jí strmé stoupání vzhůru k vrcholu Grosser Pyrghas. Prvních 370 výškových metrů se klikatilo mezi stromy a kameny, některé úseky byly velice vzdušné a na kráse celé cestě přidávaly honící se mraky, které nám každou chvíli ukázaly kousek kraje pod námi. Byla to nádhera a zase úplně jiný pohled na krajinu než při slunečném a jasném dni. Stromy se postupně začaly měnit v kleč a ve výšce 1770 m. n. m. se před námi rozprostřela příkře stoupající pláň plná jasně zelených travin, kamení a sutě. Mraky běhaly sem a tam, ale stále bylo dobře vidět na cestu. Cítili jsme první známky únavy, začínaly se ozývat svaly a tělo chtělo dodat trochu energie. V tomhle počasí ale není radno se zdržovat, v horách se může změnit z vteřiny na vteřinu. S Adamem jsme věděli, že ve výšce 2070 m. n. m., kousek pod rozcestím s původně zamýšlenou cestou 615, je značená jeskyně. V travnaté ploše, po které jsme procházeli se mi to zdálo trochu nereálné, ale věřila jsem a dohodli jsme se, že to bude náš aktuální cíl - bezpečné závětří jeskyně, kde něco sníme, zkontrolujeme mapy, počasí a zhodnotíme další naše počínání. Posledních pár výškových metru k jeskyní bylo pekelných. Taková ta chvíle, kdy víte, že už jste skoro tam, ale máte pocit, že je to hrozně daleko a nedáte to. Ale my to dali a našli ji. Opravdu tam byla. Jeskyně schovaná v zemi a závětří, skvělé místo, kdyby se přihnalo něco nečekaného.

Musím říct, že jeskyni jsme našli takzvaně "za pět minut dvanáct". Jakmile jsme dosedli a začali hledat zásoby v batohu přihnala se mlha bílá jako mléko a studená jako led. Nebylo na místě vysedávat, nýbrž se rychle posilnit a nenechat vychladnout svaly. Už jsme začínali tušit, že se dnes nedostaneme až nahoru a trochu nás to i mrzelo, byly jsme kousek. Řekli jsme si, že tomu dáme poslední šanci, ale jakmile ucítíme jakékoliv pochybnosti, otáčíme se zpět. To se také stalo za pár minut. Z jeskyně jsme nastoupali ještě asi 200 metrů nahoru a mlha začala houstnout a mrazit víc než před chvílí. Přišel ten moment, kdy jsme si řekli dost! Tyhle cesty na zelených pláních jsou sice krásné, ale při horší viditelnosti téměř k nenalezení. A tady, ve více než 2000 metrech, se ztratit nechcete.

Cesta dolu byla snad náročnější než nahoru. Chtěli jsme se co nejrychleji dostat pod mlhu nebo alespoň mezi stromy, kde už cesta byla lépe viditelná. Ale znáte to rychlé klesání - 750 výškových metrů na 2 vzdálenostních kilometrech - šílená zátěž pro kolena, obzvláště pro ta naše operovaná. A aby to nebylo tak jednoduché Adama při rychlém sestupu chytla svalová horečka a Kryštofa začala bolet noha tak, že bez holí nemohl jít. Za slabého mrholení jsme se konečně dostali na rozcestí s 618, kde naše stoupání začalo.

Teď už zbýval poslední půl kilometr k chatě Hofalm, kde jsme se neskutečně těšili na nocleh. Ten pohled, kdy se za horizontem objevila malá zděná chata Hofalm, byl k nezaplacení a když jsme otevřeli dveře dovnitř vylétlo na nás příjemné teplo a takový klid.

Uvítal nás pan domácí Gabriel, který nás už vyhlížel. Prý jdeme nějak pozdě a už má zavřenou kuchyni. Podlomily se nám kolena, ale hned nás zase uklidnil, že pro nás určitě něco bude mít a usadil nás v jídelně hned za dveřmi. Ten večer s námi v chatě trávila skupinka asi 12 mladých rakušáků, kteří rozhodně nevypadali, že by za sebou měli výšlap na jednu z okolních hor. Pili, bavili se a poslouchali známé rakouské folkové písně. V hlavě nám utkvěla jedna z nich - Es is wahr od Huberta von Goiserna - kterou si pouštíme ještě teď. Jak se Vám líbí ? :)

Po dobré večeři, kdy nám Gabriel se svou ženou připravili vajíčkovou pomazánku s kozím sýrem, vše z lokálních surovin a domácí chléb, jsme si dali pivo Gösser, zahráli Ubongo a kenta a šli odpadnout do peřin. Teda spíš do schlafsacků a teplých dek. Spací místnosti jsou na Hofalmu pro 6 nebo 15 osob a moc se mi líbilo, že každé dvě až tři místa jsou oddělené a máte tak alespoň trochu soukromí. Ikdyž v těchto nocležnách to není o soukromí, nýbrž o zážitku.

Poprvé jsme zde zkusili naše nové schlafsacky - já jsem si prozatím pořídila ten nejobyčejnější bavlněný z decathlonu, který je naprosto dostačující pro nenáročné, nepřidá žádný tepelný komfort, ale já na něm ocenila, že je po celé délce stejně široký. Adam si vyzkoušel svůj nový schlafsack od značky See to summit - thermolite reactor compact plus - dražší varianta schlafsacku, která je do tvaru mumie a přidá až 11°C, což je prý ale trochu nadsazené. V každé rakouské alpenvereinové chatě máte k dispozici deku, kterou se ještě přikryjete, ale i tak jsou zde noci chladnější.

Po noci, kdy jsme snad všichni spali velice tvrdým a odevzdaným spánkem, jsme si namasírovali zatuhlé svaly a vydali se zpět k autu. Původně jsme chtěli zvládnout ještě nějaký kratší výlet, ale počasí mělo jiný názor, od rána pršelo tak intenzivně, že jsme byli rádi, že nám stačily pláštěnky a jakštakš jsme dorazili k autu suší.

Každý náš výlet je něčím specifický, jednou vyjde krásné počasí, jedno zkoušíme poprvé spát v horské chatě. Tentokrát jsme šli poprvé ve čtyřech a bylo to super. A já se těším až zase na nějaký společný výšlap vyrazíme znovu.

Majda

Odkaz na fotky zde