Dumlerhütte

Je sobota 26. Února a my se probouzíme v našem ubytování mezi Windischgarstenem a Spital am Pyhrnem, kde jsme na prodloužený víkend s rodinou. Po včerejším celodenním lyžování se rozdělujeme - část jde opět lyžovat a část volí odpočinkový program - pěší výlet. Já s Adamem jsme měli v plánu krátky odpočinkový výlet, kde si odpočinou naše vylyžované nohy a pokocháme se zimní krajinou. Protože v okolí Spital am Pyhrnu se cítíme jako ryby ve vodě a máme tu za sebou již více výletů, brouzdáme mapou a vymýšlíme různé trasy a protože se nespokojíme s málem vymýšlíme zase něco, co se rozhodně nedá považovat za odpočinkové.

Zkušeně balíme termosku s čajem, jídlo, hůlky a nesmeky a ještě naposledy zkoušíme nalákat adamovi rodiče, zda nechtějí jít s námi. Oni nás ale už znají a radši odmítají s tím, že oni si dají něco skutečně odpočinkového :) Chápeme, sami tušíme, že si mákneme, ikdyž netušíme, co nás čeká.

Sedáme do auta a přibližujeme se asi 10 minut jízdy na parkoviště u jezera Gleinkersee, kde začíná naše pěší cesta. Parkoviště je jedno velké kluziště a proto náš odchod vypadá spíš jako amatérské ztvárnění Louskáčka na ledě. Procházíme zdejším kempem, který si ukládáme do paměti na léto - to to tu totiž musí být krásné. A podél jezera se vydáváme po cestě Seespitz vzhůru. Naším cílem je chata Dümlerhütte, kterou jsme měli v záložním plánu při naší cestě na Warscheneck, byť z druhé strany.

Mapy ukazují 3 a půl kilometru k chatě a přibližně 680 výškových metrů. Říkáme si, že to je pohodička..což po pár metrech bereme zpět, vždyť je únor a dva metry sněhu. Už na cestě okolo rybníka, kde se terén začíná lehce zvedat nasazujeme nesmeky, bez nich by to tu nešlo a s nimi se jde o poznání lépe. Bohatě tu stačily obyčejné nesmeky z decathlonu, na které nedám dopustit, dají se obout jak na klasickou obuv, tak i na barefootovou a už několikrát mě zachránily před bolavým pádem.

Poměrně rychle se zledovatělá cesta mění v úzkou cestičku vyšlapanou hlubokým sněhem uprostřed průsmyku stoupajícího strmě vzhůru. Na to, že je okolo nás přes dva metry sněhu se nám jde dobře - je to sice fuška, ale cesta krásně ubíhá a proto relativně rychle přicházíme po 1,8 kilometrech a asi polovině výškových metrů na rozcestí kde se odpojujeme z cesty Seespitz a držíme se vpravo po cestě Wanderweg 299. Protože máme krásný čas trochu zvolňujeme tempo chůze a užíváme si hlubokého sněhu, zkoušíme kolik metrů ho je pod námi a Adam skáče salta do měkké peřinky. Ve výšce 1370 m.n. m. uprostřed ničeho se před námi zjevují zasněžené střechy třech stavení, o kterých jsme předem neměli ani tušení. Dveře jsou hluboko pod sněhem, okna sotva vykukují. Koukám do mapy a Adam se brodí dvoumetrovými závějemi prozkoumat místo s názvem Zickalm blíž. Na první pohled to vypadalo, že se jedná o nějaká zapomenutá stavení, ale opak byl pravdou. Cesta ke dveřím byla odházená a rozhodně tu už tuhle zimu někdo byl. Zkrátka místo jako z pohádky. Mezitím co Adam prozkoumával okolí chaloupky, já jsem se vydala dál, abych aspoň jednou měla taky náskok. Většinou, teda spíš vždycky, se ploužím někde vzadu a Adam na mě pořád čeká. Po dalším asi půl kilometru se dostáváme ze sotva vyšlapané cestičky na hezčí cestu, končí před námi les a začíná se objevovat střecha Dümlerhütte - krásná alpenvereinová třípatrová chata.

Protože jsme zmrzlí z cesty vítáme, že si uvnitř můžeme dát teplou polévku. V chatě nejsme jedinými turisty, naopak mě docela překvapuje, kolik je tu najednou lidí a říkám si kudy asi všichni šli. Což zjišťuji záhy - nejspíš tou cestou, kterou se my vracíme, je o dost přístupnější. Po polévce a nutném odpočinku, kdy na mě padá moje klasická únava se vydáváme na cestu zpět, tentokrát míříme dolu po Wanderweg 293. Kilometrově je to přibližně stejně dlouhá trasa jako ta, kterou jsme šli nahoru, ale je o něco méně náročná. Při cestě dolů jsem se už neudržela ani já a naše cesta vypadala spíš jako jeden velký pád - rozběhnout se a skočit do hlubokého sněhu. Zvednout se a znova, dokud to množství sněhu dovolilo. To bylo tak skvělý! Ono to asi jinak nešlo, kopec byl dost strmý a sněhu tolik, že snažit se jít normálně, by bylo hrozně vyčerpávající. Takhle jsme si alespoň užili spoustu zábavy. Celkově nám tento výlet zabral asi 6 hodin, ušly jsme přibližně 7 kilometrů, nastoupali okolo 680 metrů a to samé sestoupali. Chůze ve sněhu byla náročnější, ale s nesmeky to šlo hezky. Zhodnotila bych to jako dostatečný pěší výlet v zimě a při velké sněhové nadílce ho doporučuji všema deseti. Jestli se chcete vrátit do dětských let, vyražte sem.